Nárůst počtu Romů v ČR?

Tak tady máme další Okamurovu romskou aféru...

Toto jsou zřejmě hlavní body článku:

"Zatímco v roce 1945 u nás žilo 10 tisíc Romů, tak letos je to podle odhadů 320 tisíc. Jen za posledních 14 let se jejich počet zdvojnásobil," doplnil [Tomio Okamura]. 

A odkud Okamura čerpal informace o růstu romské populace? Těžko říct. Zdroje pro svá tvrzení neuvedl.

Podle organizace a jí oslovených odborníků navíc nemůže Okamura svá slova podložit fakty a konkrétními statistikami. Organizace se ostře staví proti jeho výrokům jak o údajném strmém růstu romské populace, (...) 

Server Romea samozřejmě zareagoval:

Podle Ivana Gabala je v současnosti počet Romů vždy odvozován z nepřímých statistických indikátorů. "Ze statistik Sčítání víme jen počet těch, kteří se hlásí k romské národnosti, což je menšina, protože většina Romů se právem, subjektivně i objektivně definuje jako Češi a česká národnost. Kvalifikované projekce podle nepřímých indikátorů z roku 2011 se pohybují okolo 180 - 190 tisíc a byly vypočteny podle demografických projekcí z počtu dětí," uvedl pro server Romea.cz Ivan Gabal. 

Gabal nepředpokládá že by se počet Romů v české společnosti jakkoli absolutně nebo relativně zvětšoval. "Za prvé je to způsobeno poklesem porodnosti i v romských rodinách a za druhé předpokládatelnou stagnací již dříve nižší střední délky života Romů, ve srovnání s neromskou populací, která se naopak významně prodlužuje, a to jak u mužů i žen, a to včetně regionálních rozdílů. Odhadl bych tedy, že podíl romské populace může spíše stagnovat až klesat," dodal Gabal. 

Já mám vždy raději konkrétní čísla z nezávislých zdrojů, ale v tomhle případě se těžko hledají nějaké relevantní údaje. Z mého pohledu jsou údaje obou zúčastněných stran dost na vodě, protože se jedná o více či méně kvalifikované odhady. Ani Okamura ani Gabal se nemohou opřít o oficiální statistiku, protože žádná neexistuje, a to považuji za významnou chybu - pokud se zabývám jakýmkoliv problémem, tak ho musím nejprve definovat a popsat, což se v tomhle případě nestalo. Bez zdokumentovaného výchozího stavu nelze hodnotit úspěšnost následných opatření (jak můžeme hodnotit úspěšnost začleňovaní Romů do společnosti, když nevíme ani to, kolik jich je?) a podle mého názoru je to v naprostém rozporu se správnými postupy v jakémkoliv vědeckém oboru. Utajování skutečného stavu navíc nakonec vede k šíření nesmyslných údajů nejasného původu a situaci dále zhoršuje.

Předpokládám, že nejlepším způsobem, jak bylo možné tyhle informace oficiálně získat, bylo sčítání lidu, ale tehdy "romskou národnost zaškrtlo pouze 13 tisíc lidí" (viz např. rozhovor s Karlem Holomkem: "Vzhledem k tomu, jaká panuje ve společnosti vůči Romům nálada, tak pro ně není příliš příjemné a přijatelné se k této národnosti hlásit.") a mnozí "aktivisté" proti vyplňování tohoto údaje dokonce bojovali, a tak jsou tyhle údaje nepoužitelné.

Jediná náhradní metoda, jak se v amatérských podmínkách dobrat alespoň nějakých výsledků, která mě napadla, je analýza pomocí příjmení, protože ta do jisté míry reflektují původ. Data jsou volně přístupná na webu Kdejsme.cz, jen je třeba je nějak zpracovat. Bohužel jsou k dispozici podrobné údaje jen pro loňský rok a stručné přehledy pro předchozí čtyři roky, ale i z toho už se dá něco zjistit. Nedají se samozřejmě určit konkrétní aktuální počty, ale myslím, že se dají zjistit trendy vývoje.

Jako srovnávací vzorek jsem použil deset nejčastějších českých příjmení:

Jak můžete vidět, tak téměř u všech je za sledované čtyři roky patrný mírný pokles výskytu - v průměru o 0,71 %. Poslední sloupec je lineární extrapolace na 20 let tj. pokud by stejný trend pokračoval, tak by za dvacet let pokles dosáhl hodnoty 3,5 %. (Ve skutečnosti bude pokles v tomhle případě zřejmě výraznější - viz histogramy níže. Nižší porodnost zatím částečně kompenzuje zvyšování průměrného věku dožití.)

Druhý vzorek jsou údajná typická romská příjmení. Identifikace samozřejmě není dokonalá, protože stejná příjmení mohou mít i neromské rodiny (to se zřejmě týká především těch nejběžnějších na začátku tabulky), ale poskytne nám to alespoň hrubou představu:

 

Výsledek je - alespoň pro mě - poměrně překvapivý - výskyt uvedených příjmení se za čtyři sledované roky zvýšil, ale pouze o 0,79 % a dvacetiletá extrapolace nedosahuje ani 4 %, což se ani zdaleka neblíží tvrzení Tomia Okamury (100% nárůst za 14 let).

Teoreticky je možné, že výsledek zkreslují neromské rodiny a tak jsem udělal radikální zásah a vynechal všechna příjmení s poklesem výskytu jako málo reprezentativní:

Po této drastické změně vstupních dat je růst samozřejmě patrnější, ale ani tenhle mezní scénář nedosahuje příliš vysokých hodnot - čtyřletý růst cca 3,2 % a dvacetiletá extrapolace necelých 17 % jsou stále velmi daleko od Okamurova tvrzení.

Zajímavé je i ilustrační srovnání věkového složení (použil jsem prvních pět českých příjmení a pět příjmení s nejvyšším přírůstkem ze druhé tabulky a všimněte si rozdílného měřítka - grafy by měly srovnávat spíše trendy než konkrétní hodnoty):

Hlavní rozdíly jsou patrné na první pohled - český histogram má vrchol v polovině sedmdesátých let a vlevo "končí" zhruba u staří 90 let (tj. ročník 1923), histogram romských příjmení klesá ke stejnému podílu zhruba u staří 74 let (tj. ročník 1939) a vrchol má kolem roku 2010, což zhruba odpovídá Gabalovu tvrzení, že střední délka života Romů stagnuje, zatímco u Čechů se prodlužuje. (Mimochodem průměrný věk u českých příjmení se pohybuje kolem 40 let, u romských je to kolem 30.)

Podobně se zřejmě potvrzuje i Gabalovo tvrzení o poklesu porodnosti v romských rodinách. Pokud budeme předpokládat zhruba dvacetiletý cyklus (to naznačují vyšší hodnoty v letech  1975 a pak začátkem devadesátých let), tak počet romských dětí narozených v letech 2009 a 2010 je řádově srovnatelný s předchozí generací narozenou kolem roku 1991, takže se zdá, že v několika posledních letech připadá na jednu ženu pouze (!) zhruba 2,1 dítěte, což opět nasvědčuje pouze růstu v řádu jednotek procent. U českých příjmení nejsou v histogramu generační vlny tak patrné, ale zdá se, že počet dětí na jednu ženu se pohybuje zhruba kolem 1,4, což v budoucnu velmi pravděpodobně přinese mnohem výraznější pokles než současných 0,7 % ročně.

Gabalův odhad, že romská populace stagnuje nebo klesá, se v mém vzorku spíše nepotvrdil (záleží na tom, jaká si nastavíme měřítka), protože ve výsledcích je patrný mírný růst, ale je poměrně nevýrazný. Naopak podíl "tradičních českých příjmení" v ČR mírně klesá a podle rozložení histogramu v dalších letech tento trend zřejmě ještě zesílí. "Uvolněný prostor" ovšem nezabírají romská příjmení, ale spíše úplně jiná (zřejmě mnohem exotičtější).

Počty fotbalových klubů v prvních ligách UEFA

V příštím ročníku druhé české fotbalové ligy bude hrát pouze 15 týmů a prý se "nabízí redukce počtu účastníků první a druhé ligy", a tak mě napadlo trochu srovnat stav jinde v Evropě a přilehlém okolí (UEFA zahrnuje mimo jiné i Izrael a Kazachstán).

Počet účastníků první ligy je zřejmě nejvíce závislý na velikosti populace každého státu, ale z grafu je patrný docela velký rozptyl.

Zdá se, že 10 M obyvatel působí jako psychologická hranice - s výjimkou Kazachstánu (což ovšem není příliš fotbalová země) a Ukrajiny mají všechny státy nad 10 M obyvatel ve své první lize šestnáct nebo více týmů, ale ČR tuhle hranici překračuje jen velmi těsně.

Zaměřme se tedy jen na státy, které jsou zhruba srovnatelné s ČR (tj. 8-12 M obyvatel):

Jak je vidět, tak ČR se tomhle grafu nijak zvlášť nevyniká a přibližně se drží "trendu".

Průměrný počet ligových týmů je v téhle skupině zemí 14,5, takže teoreticky by redukce české ligy ze 16 na 14 účastníků byla spíše kosmetickou úpravou, ale je docela zajímavé, že s výjimkou Švýcarska (10) jsou na tom všechny ligové soutěže s nižším (a stejným) počtem účastníků v aktuálním žebříčku UEFA hůře než ČR. Naopak lepší než ČR jsou Portugalsko (18), Belgie (16) a Řecko (18).

Pokud se vrátíme zpátky k prvnímu grafu se všemi účastníky, tak je vidět, že evropská klubová špička působí v ligách, které mají 18 nebo 20 účastníků (Španělsko, Anglie, Německo, Itálie, Francie). Naopak velké státy (nad 30 M obyvatel), které mají v první lize menší počet účastníků, výkonnostně zaostávají za svým teoretickým populačním potenciálem: Rusko (143M, 16), Ukrajina (45M, 14) a Polsko (38M, 16).

V grafu, který kombinuje počet prvoligových účastníků a pořadí v žebříčku UEFA, je zřejmé, že v první patnáctce žebříčku (spodní čtvrtina grafu) jsou pouze dvě ligové soutěže, které mají méně než 16 účastníků: samozřejmě Švýcarsko (10) a Ukrajina (14).

Ještě zajímavější je graf srovnávající UEFA koeficienty a populaci jednotlivých států.

Z interpolovaného trendu (jeho konec bohužel zkresluje Rusko) se směrem nahoru poměrně výrazně vymykají tři státy: Kypr, Portugalsko a Španělsko. Všechny tři spojuje skutečnost, že vzhledem ke své populaci mají neobvykle vysoký počet týmů v první lize. Španělsko je populačně (46 M) zhruba srovnatelné s Ukrajinou (45 M)a Polskem (39 M), ale v lize má 20 týmů, zatímco Ukrajina 14 a Polsko 16. Podobně to funguje v Portugalsku (10,7 M, 18 týmů) a na Kypru (0,7 M, 14 týmů).

V kategorii středně velkých států (cca 8 - 20 M) dosahují vzhledem ke své populaci nadprůměrných výsledků ještě Švýcarsko, Belgie a Nizozemí. Švýcarsko se počtem týmů samozřejmě opět vymyká, ale Belgie má v lize 16 týmů a Nizozemí 18. Opačným extrémem je ve střední Evropě Maďarsko (12 týmů), které je 17. nejlidnatější zemí, ale v žebříčku UEFA mu patří 31. pozice.

S výjimkou Švýcarska tedy platí, že státy, které dosahují vzhledem ke svým konkurentům podobné velikosti nadprůměrných výsledků, mají ve své lize nadprůměrný počet týmů.

Samozřejmě není možné prohlásit, že samotný počet účastníků ligy zvyšuje její konkurenceschopnost v Evropě, ale jistá souvislost je patrná. Řekl bych, že větší počet účastníků první ligy signalizuje větší rozšíření, větší zájem a větší podporu fotbalu v celé zemi a z toho pak vyplývají i lepší výsledky klubů v evropské konkurenci. Pokud země dokáže "uživit" více ligových klubů, zvýší se i jejich sportovní konkurenceschopnost. Potenciální zredukování počtu klubů českých profesionálních soutěží samo o sobě nemusí znamenat, že se jejich kvalita sníží, ale přinejmenším by to signalizovalo, že společenská pozice fotbalu v ČR se zhoršuje a to do budoucna nevěstí pro český fotbal nic dobrého.